GAZ M72 Poběda

Náš příběh začíná v ranném létě roku 1955 ve Vídni.
Maršál Sorin, odpovědný za sovětská vojska v Rakousku, se nechává ze svého hlavního stanu odvézt přes spojenci rozdělenou rakouskou metropoli na štábní poradu.

    Odpovídajíce jeho postavení, cestuje maršál přes Vídeň v limuzíně domácí výroby a symbolickým jménem "Poběda" - vítězství.
Vůz je úplně nový a není méně pohodlný než pohovka v obývacím pokoji maršála, kořist z pozůstalosti vídeňského průmyslníka. Ovšem vojevůdce nemá smysl pro svůj nový dopravní prostředek. Kolébání na kočičích hlavách vídeňských uliček jej ruší v rozjímání a vzpomínkách na Moskvu.
    Sorin si také láme hlavu nad svojí budoucností. V krásné alpské zemi již dlouho nezůstane, tato epizoda po uzavření rakouské státní smlouvy již brzo bude minulostí. Po dlouhých jednáních se totiž vedení z Kremlu rozhodlo vyklidit své jihozápadní předsunuté pozice. Sorin sám má za úkol přemístit během tří měsíců více než 30 000 sovětských vojáků, včetně jejich rodinných příslušníků.
    Maršálův řidič staršina Klibkov vidí ve zpětném zrcátku temně zamračený obličej svého nadřízeného a dává do řízení všechen svůj um, aby s tímto automobilem jel dostatečně rychle, ale bez velkého drkotání. Nový automobil převzal teprve ráno a na první pohled na něm nebylo nic zvláštního.
Klibkov zpozoroval rozdíl až když se rozhodl nastoupit. Práh nového vozu byl totiž o dobrých 20 cm výše. Klibkov, který byl před sovětskou technikou stále na pozoru, aby mu neunikla žádná z nekonečných závad, si začal podrobně prohlížet i nově "nafasovaný" vůz. Poběda měla podstatně větší kola, pneumatiky s hrubými špunty a v mohutné tuhé přední nápravě čněla velká koule, z níž vycházel ke středu automobilu kloubový hřídel. Navíc pod předním sedadlem našel dvě další do té doby neznámé páky...
Pomocí schématu namalovaného na přístrojové desce mohl Klibkov hádanku rychle rozluštit - jedna páka pro přiřazení pohonu předních kol, druhá pro redukční převodovku. Klibkov zvedl překvapeně obočí a vypustil ze svých rtů jedno z pochvalných písknutí, kterým jinak spíše častoval krásná vídeňská děvčata, když jezdil služebním vozem městem sám. Domácí konstruktéry v Sovětském svazu konečně napadlo něco smysluplného - spojit komfort s přizpůsobivostí pro jízdu v terénu. Terénní vozy GAZ 69, které se jinak používaly pro jízdu mimo silnici, byly sice také úplně nové, připadaly však řidiči se svojí ve větru se třepotající střechou zcela nedůstojné pro "jeho" velitele. S novým "gazíkem" bude možné jezdit i mimo silnice se vším komfortem.
    Konečně z interiéru zmizí všudypřítomný prach, který maršál vnitřně nenáviděl zato, že se při delších jízdách cestou necestou tvrdošíjně usazoval na jeho uniformě, a on pak musel před své vojáky předstoupit se zmatnělým leskem svých řádů. Zdálo se, že se Klibkov s každým kilometrem více sžívá s vozidlem, zatímco maršál i nadále bezvýsledně přemítá v zadní části vozu...
    Možná takto mohl proběhnout debut GAZ M 72 ve Vídni. V září 1955 bylo desetileté hostování Sovětů v Rakousku u konce. Místní obyvatelstvo se rozloučilo s ruskou armádou s jedním uplakaným a jedním smějícím se okem, maršál a jeho řidič byli odveleni do své vlasti - Poběda s pohonem všech kol však v zemi pod Alpami zůstala. Nejprve se pohodlné a robusní vozidlo dostalo do vozového parku Rakouské správy minerálních olejů (dnes OMV), protože kontrolu nad výnosnou těžbou ropy si Sovětský svaz navzdory všem ústupkům vzít nedal. Tak byl automobil na neutrální rakouské půdě i nadále ve službách Moskvy a užíval se řadu let. Když se pak konečně dostal do soukromých rukou, zůstal ležet ladem v kůlně pod senem, slámou a slepičinci, kde strávil ve věčném spánku jako Šípková Růženka bezmála třicet let.
    I když mnoho zajímavých věcí zmizí ze světa beze stopy a mnoho se nikdy nedostane do správných rukou, tahle historka má stejně jako výše jmenovaná pohádka šťastný konec. Léta hledal Pawel Petrus z Innsbrucku, vášnivý sběratel a restaurátor historických terénních vozů, právě GAZ M72. Dokonce i v Rusku je tento automobil velmi vzácný, a tak jeho pátrání bylo dlouho bezúspěšné. Přitom stál objekt jeho snů pouze nedaleko Vídně a čekal na svoje "vysvobození". A dočkal se...
    Když se Pawel Petrus konečně stal majitelem Pobědy, začal se zajímat rovněž o její životopis. Nakonec zjistil, že prvním pasažérem "jeho" Pobědy byl právě generál Sorin.
    GAZ M 72 se vlastně skládá ze dvou automobilů. Podvozek je převzat z terénního GAZ 69, po němž M 72 zdědil všechny dobré terénní vlastnosti, jakými je fantastické křížení a velká světlá výška. Místo jednoduché karoserie a'la jeep však Poběda dostala elegantní "budku" ze sedanu M20. Samozřejmě že to nebylo tak úplně jednoduché. Oboje muselo být vzájemně tak přizpůsobené, aby vznikla téměř organická symbióza. Na podlaze M20 skutečně vyčnívají přední konce nosníku rámu "šedesátdevítky". Na místech spojů je karoserie M 72 přiměřeně zesílena a navíc jsou oba nosníky v podlaze solidně podepřeny. Vzadu to vypadá poněkud jinak, žádný konec rámu jako u typu 69, pouze tam najdete ručně zhotovená příčná a podélná zesílení připojená k podlaze karoserie. Kvůli optimálnímu chování v nerovném terénu byl do středu podlahy vložen další zpevňovací materiál a nezapomělo se ani na střechu. Všechny konce sloupků A a B byly totiž zesíleny.
    Zprovoznění M 72 nebylo rozhodně jednoduché. Naopak byl to jen těžko rozlousknutelný oříšek i pro zkušeného restaurátora, protože automobil měl přední kloubový hřídel zlomený a je celkem pochopitelné, že o nějakých náhradních dílech si Pawel Petrus mohl nechat zdát. Nakonec se našlo řešení implantací hřídele z GAZ 69, která však musela být přiměřeně zkrácena.
    Motor a převodovka včetně redukce se nezměnily a pocházejí z GAZu 69. Jedině táhlové ústrojí se složitě vine, aby řadící páka mohla být jako v M 20 pod volantem.
    V téměř neuvěřitelném rekordním čase jednoho roku zrestauroval Pawel Petrus svůj exot a to po úplném rozebrání na šroubek. Lze jen tušit, kolik intenzivní práce vězí v tomto klenotu. A největší problém rekonstrukce? Pawel Petrus otálí s odpovědí: "Co vám mám povídat - problémy mě čekaly téměř na každém kroku.
    M 72 byla skutečná výzva pro restaurátora terénních veteránů. Jak vysoko si ostatně staví laťku, vám dokážeme na malém příkladu. Nálepky s bezpečnostním upozorněním a pokyny pro údržbu v ruském jazyce se stkví v motorovém prostoru přesně tak, jako by tam byly nalepeny teprve včera. Poctivě udělaná kopie je k nerozeznání od originálu.
    A tak se nyní Poběda opět valí po Rakousku. "Vítězství" je snad krásnější než kdy předtím a je dost možné, že se tu a tam zatoulá i do Vídně, kde si zavspomíná na staré časy...